Kapitola 1 Proč tato kniha?
Napsat tuto knihu nebylo snadné. Pro mnoho z vás nebude snadné ji číst. Vím to. Skoro dvacet let jsem byla vegan. Uvědomuji si důvody, pro které jsem se uchýlila k této extrémní dietě. Jsou úctyhodné, ne-li vznešené. Důvody jako spravedlnost, soucit a zoufalá všeobjímající touha dát svět do pořádku. Zachránit planetu – poslední stromy svědčící o našem věku, zbytky divoké přírody, v nichž tiše hynoucí srstnaté a opeřené druhy nacházejí poslední útočiště. Ochránit zranitelné a němé tváře. Nasytit hladové. A také se vyhnout účasti na hrůzách průmyslového zemědělství.
Tyto touhy mají tak hluboký kořen, že se dotýkají samotné lidské duše. Nebo aspoň u mě to tak bylo a stále je. Chci, aby můj život byl jako válečný pokřik, bojiště, šíp namířený a vystřelený přímo do středu vší dominance: patriarchátu, imperialismu, industrializace, každého systému založeného na ovládání a sadismu. Pokud vám válečnická přirovnání připadají nevhodná, mohu použít jiná. Chci, aby můj život – mé tělo – bylo místem, kde je země opatrována, nikoliv požírána; kde není místo pro sadisty; kde končí veškeré násilí. Chci, aby se jídlo – nejprvotnější potřeba – stalo věcí, která zachovává a neničí.
Tato kniha byla napsána kvůli těmto mým touhám a přáním. V žádném případě nesnižuje koncept práv zvířat ani se nevysmívá lidem, kteří touží po méně násilném světě. Avšak tyto touhy – po soucitu, udržitelnosti, spravedlivém rozdělování zdrojů – nemohou být naplněny ani filozofií ani praxí vegetariánství. Byli jsme svedeni na scestí. Propagátoři vegetariánství to nemyslí nijak zle. Už nyní můžu bez obav prohlásit, co později budu opakovat: všechno, co říkají o průmyslovém zemědělství je pravda. Je to krutá, plenivá a plýtvavá činnost. V žádném ohledu zde nehodlám obhajovat nic, co souvisí s potravinářským průmyslem.
Jenomže prvním omylem vegetariánů je předpoklad, že průmyslové zemědělství, které je v současné podobě staré asi jen padesát let, je jediným způsobem, jak chovat domácí zvířata. Jejich kalkulace ohledně vynaložené energie, spotřebovaných kalorií a nenasycených lidí jsou založeny na skutečnosti, že zvířata jsou krmena obilím.
Zvířata sice lze krmit obilím, jenomže to není dieta, na kterou jsou uzpůsobena. Obilí vzniklo teprve asi před 12ti tisíci lety, když lidé domestikovali jednoleté trávy. Naproti tomu pratuři, předchůdci dnešního skotu, v té době existovali už dva miliony let. Býložravci po většinu historie pro nás nepředstavovali konkurenci. Pojídají totiž to, co je pro člověka nestravitelné – celulózu – a dokážou ji přeměnit v to, co strávit můžeme – proteiny a tuky. Krmení obilím dramaticky zrychluje růst a produkci mléka u hovězího dobytka (v angličtině existuje výraz corn-fed beef - „hovězí krmené kukuřicí“ pozn. překl.). A také jej zabíjí. Křehká bakteriální rovnováha v kravském bachoru se vychýlí do kyselosti a dojde k zánětu. Ovce a kozy, které také patří k přežvýkavcům, by s obilím neměly přijít do kontaktu vůbec. U drůbeže při obilném krmení dochází ke ztučnění jater, protože k přežití žádné obilí nepotřebuje.
Tohle nepochopení má svůj počátek v ignorantství, které je přítomné v celé délce a šíři vegetariánského mýtu, v pochopení podstaty zemědělství a konečně také povahy života samotného. Žijeme ve městech, žijeme v průmyslovém věku a nevíme o původu toho, co jíme. To platí pro všechny včetně vegetariánů, třebaže ti tvrdí, že znají pravdu. Platilo to dvacet let také pro mě. Každý, kdo jedl maso, byl nepřítel; jenom já jsem čelila tvrdé realitě. Většina lidí, kteří jedí průmyslově vyráběné maso, se nikdy neptali, co zemřelo a jak to zemřelo. Jenomže tohle nechtěla vědět ani většina vegetariánů.
Pravda je taková, že zemědělství je tou nejničivější věcí, kterou lidé na světě provozují, a další dělání téhož nás nezachrání. Pravda je taková, že se kvůli zemědělství ničí celé ekosystémy. Pravda je také v tom, že život není možný bez smrti, že nehledě na to, co jíte, někdo nejprve musí zemřít, abyste byli nasyceni.
Chci vystavit celý výčet, který se neomezuje jen na to, co mrtvého a zabitého máte na talíři. Ptám se na to, co všechno zemřelo během celého procesu, než se jídlo na váš talíř vůbec dostalo. Je to radikálnější dotaz, ale současně také jediný, který povede k pravdě. Kolik řek bylo přehrazeno a vyschlo, kolik prérií bylo zoráno a lesů pokáceno, kolik svrchní zeminy erozí nenávratně zmizelo? A chci také vědět o druzích – nikoliv o jedincích, ale o celých druzích – losos čavyča, bizon americký, strnadec pustinný, vlk obecný. A chci více než jen údaj o počtu mrtvých a zabitých. Chci je zpět.
Bez ohledu na to, co vám bylo řečeno, bez ohledu na upřímnost těch, kdo vám to říkali, jezení sójových bobů nám je zpátky nevrátí. Devadesát osm procent amerických prérií je pryč, jejich místo zaujímají pole jednoletých monokultur. Zemědělská činnost v Kanadě zničila 99% původního humusu. Problém eroze půdy je ve skutečnosti „stejně nebezpečnou hrozbou jako globální oteplování.“ Když má deštný prales padnout za oběť produkci hovězího, pokrokáři jsou rozhořčení, uvědomění a ochotní k bojkotu. Jenomže když je pachatelem obilí a obětí prérie, vegetariánský mýtus nás nechává v klidu, v tichosti a imobilizované. Upnuli jsme se k víře, že vegetariánství je pravou cestou ke spáse nás samotných i této planety. Jak by jen mohlo kohokoliv ohrožovat?
Musíme být ochotní čelit odpovědi. Ve stínu naší ignorace a zapírání je kritika civilizace jako takové. Počátečním bodem může být kritika toho, co jíme, ale nakonec se stejně dostaneme k celkovému způsobu života, globálnímu mocenskému zřízení a naší osobní závislosti na něm. Pamatuji si ten den ve čtvrté třídě, když slečna učitelka Foxová napsala na tabuli dvě slova: civilizace a zemědělství. Pamatuji si to kvůli zbožné tichosti jejího hlasu, důrazu na každé slovo. Její vysvětlení těchto slov bylo téměř kázáním. Bylo to Důležité. A já to pochopila. Všechno dobré v lidské kultuře vyplývalo z těchto dvou slov, všechna krása, důstojnost, spravedlnost. Náboženství, věda, medicína, umění a také nekonečný boj proti hladu, nemocem a násilí, to všechno díky tomu, že lidé přišli na to, jak si vypěstovat vlastní jídlo.
Skutečnost je ovšem taková, že zemědělství mělo za následek úbytek lidských práv i kultury: otroctví, imperialismus, militarismus, třídní rozdělení, chronický hladomor a nemoci. „Skutečným problémem pak není otázka, proč některé národy nepřijaly zemědělství, ale proč s ním vůbec někdo začínal, když je tak bestiálně špatné,“ píše Colin Tudge z London School of Economics. Zemědělství také zabíjí ostatní bytosti, se kterými sdílíme tuto zemi a nevyhnutelně také systémy podpory života na této planetě. V sázce je v podstatě všechno. Jestliže chceme udržitelný svět, musíme být ochotní prozkoumat mocenské vztahy stojící za zakládajícím mýtem naší kultury. Cokoliv menšího a selžeme.
Pátrání na této úrovni je pro většinu lidí obtížné. V tomto případě je citové napětí přítomné v odporu vůči jakékoliv hegemonii způsobené také naší závislostí na civilizaci a nemožností jako jedinec cokoliv změnit. Kdyby celá průmyslová infrastruktura zítra zkolabovala, většina z nás by neměla žádnou šanci na přežití. Našemu vědomí brání v rozhledu naše bezmocnost. Na konci této knihy nenaleznete žádný seznam desíti jednoduchých věcí, protože na záchranu země žádné jednoduché recepty prostě nejsou. Neexistuje žádné personální řešení. Existuje spletitá sít hierarchických opatření, obrovské mocenské systémy, se kterými se musíme konfrontovat a které musí být rozloženy. Můžeme se lišit v názorech, jak to nejlépe udělat, ale udělat to musíme, pokud má naše Země přežít.
A konečně, veškeré odhodlání by bylo k ničemu bez dostatku informací k nastavení nového kurzu udržitelnosti, a to jak osobního, tak politického. Jedním z mých záměrů při psaní této knihy je tyto informace poskytnout. Převážná většina obyvatel USA nepěstuje vlastní jídlo, natož aby lovila a sbírala. Nevíme, jak posoudit, kolik smrti stojí za jednou hlávkou salátu, miskou ovoce nebo plátkem hovězího. Žijeme v městském prostředí, daleko od lesů, tisíce mil od devastovaných řek, prérií, mokřin a miliónů bytostí, které zemřely, abychom se my mohli navečeřet. Nevíme ani, jaké otázky klást, abychom to zjistili.
V knize Long Life, Honey in the Heart, píše Martin Pretchel o Mayích a jejich pojmu kas-limaal, který se dá přeložit zhruba jako „vzájemná zadluženost, vzájemná zažehnutost“.
„Vědění, že každé zvíře, rostlina, člověk, vítr a roční období je závislé na ovoci všech ostatních, je vědění dospělého. Dostat se z této závislosti znamená, že nechcete být součástí života a že nechcete dospět,“ vysvětluje Pretchelovi jeden ze starších.
Jediná cesta k překonání vegetariánského mýtu vede skrze kas-limaal, vědění dospělého. Je to ten koncept, který potřebujeme, zvláště ti z nás, kteří jsou rozhořčení nad nespravedlností. Já vím, že ho potřebuji. V mém životě nastal okamžik, kdy jsem přijala zodpovědnost dospělého, s prvním kusem masa poté, co jsem ho dvacet let nejedla. Byl to okamžik, kdy jsem přestala bojovat se základní algebrou života: aby někdo žil, někdo jiný musí zemřít. V přijetí této skutečnosti, se vší lítostí a utrpením, tkví schopnost zvolit si jinou, lepší cestu.
Aktivističtí farmáři mají na rozdíl od polemizujících spisovatelů o dost jinačí plán, jak nás převést od ničení k udržitelnosti. Farmáři začínají s úplně jinými informacemi. Slyšela jsem, že jeden akr země může uživit jen dvě kuřata. Joel Salatin, velký guru udržitelného zemědělství, který se chováním drůbeže skutečně zabývá, toto číslo opravuje na 250 kuřat na akr. Komu budete věřit? Kolik z nás ví aspoň tolik, aby na to měli názor? Frances Moore Lappéová říká, že na výrobu jedné libry hovězího je potřeba šestnáct liber obilných zrn. Mezitím Salatin chová dobytek bez obilného krmení, na pastvě - trvalé polykultuře, která rok za rokem vytváří novou půdu. Obyvatelé městských průmyslových kultur nemají o obilí, kuřatech, kravách nebo půdě většinou ani potuchy. Nemáme žádnou zkušenost, kterou bychom vyvrátili argumenty politických vegetariánů. Nevíme vlastně, co zvířata, rostliny nebo půda potřebují k obživě a v jakém množství. To znamená, že vlastně pořádně nevíme, co jíme.
Konfrontace s pravdou o průmyslovém farmaření, jeho drastickém nakládání se zvířaty a dani, kterou si vybírá na životním prostředí, byl pro mě v šestnácti letech čin zásadní důležitosti. Poznala jsem, že země umírá. Bylo to každodenní nebezpečí, proti kterému jsem se vždycky stavěla. Narodila jsem se v roce 1964. Slova „Silent“ a „spring“ byla tehdy neoddělitelná, byly to tři slabiky, nikoliv dvě slova (Silent spring, česky Tiché jaro je kniha bioložky a spisovatelky Rachel Carsonové z r. 1962, o škodlivosti insekticidu DDT, která je považovaná za jeden z impulzů vedoucích ke vzniku hnutí na ochranu životního prostředí, doposud se nedočkala českého vydání. pozn. překl.). Tehdy existovalo peklo, kterým byly ropné rafinerie v severním New Jersey, asfaltové inferno rostoucích předměstských čtvrtí a do toho všeho planeta utápějící se v neustávajícím přílivu množících se lidí. Plakala jsem s Iron Eyes Codym a toužila po jeho tiché kánoi a neznásilněném kontinentu řek, močálů, ptáků a ryb. (Iron Eyes Cody byl americký herec, žil v letech 1927-1987 a proslul jako představitel Indiánů v amerických filmech. Sa své zásluhy byl oceněn komunitou amerických Indiánů. V roce 1996 však vyšlo najevo, že měl italský původ. Pozn.překl.) Spolu s bratrem jsme šplhávali na starou lesní jabloň v městském parku a snili o tom, že bychom si koupili celou horu. Lidé by tam nesměli, o ničem by se tam nediskutovalo. Kdo by tam žil? Jediné, co mě napadlo, byly veverky. Čtenáři, nesmějte se. Kromě křečka Bobbyho jsem tehdy jiné zvíře než veverku nepotkala. Můj bratr, dobře socializovaný v maskulinitě pak dál pokračoval v mučení brouků a střílel prakem po vrabcích. Já jsem se dala na veganství.
Ano, je to legrační. Přesto se nemohu smát bolesti, kterou jsem cítila, když jsem byla svědkem devastace mé planety. Byla skutečná a nedalo se jí zbavit. Političtí vegetariáni mi na ni nabídli hojivý balzám. Nerozuměla jsem podstatě zemědělství ani přírody a vlastně ani fungování života, takže jsem neměla šanci poznat, že i když byly jejich záměry čestné, postup k jejich dosažení vedl do stejné slepé uličky, k té samé devastaci, kterou jsem chtěla prve zastavit.
Tyto záměry a ignorace jsou s vegetariánským mýtem nedílně spjaté. Dva roky poté, co jsem opět začala jíst maso, jsem na internetu začala číst veganská diskusní fóra. Nevím proč. Nechtěla jsem se s nikým hádat. Sama jsem tam nikdy nic nenapsala. Mnoho malých intenzivních subkultur má své kultovní prvky a veganství není žádnou výjimkou. Možná mě k tomu prohlížení přimělo mé vlastní zmatení – duchovní, politické, osobní. Snad jsem chtěla znovu ohledat místo nehody, vždyť kvůli veganství jsem si poničila vlastní tělo. Měla jsem otázky a chtěla jsem se přesvědčit, jestli bych obstála proti odpovědím, kterých jsem se dříve pevně držela, odpovědí, které se prve jevily jako správné, ale nyní to byla prázdná slova. Nevím přesně proč. Při každém pročítání jsem cítila úzkost, hněv a zoufalství.
U jednoho příspěvku ve fóru však nastal zlom. Jeden vegan v něm předložil svůj nápad jak zabránit zabíjení zvířat nikoliv lidmi, ale jinými zvířaty. Uprostřed Serengeti (přírodní rezervace rozkládající se v severní Tanzánii, pozn. překl.) by se měl postavit plot, který by oddělil predátory od kořisti. Zabíjení je špatné a žádná zvířata by neměla umírat, takže velké kočkovité a psovité šelmy by se daly na jednu stranu plotu, na druhé straně by se soustředili pakoně a zebry. Bylo mu jasné, že masožravci by s tím neměli problém, protože se přece nemusí nutně živit masem. To byla lež jatečného průmyslu. Viděl svého psa žrát trávu, což znamená, že se psi mohou živit travou.
Nikdo nic nenamítal. Naopak, ostatní mu přitakávali. Moje kočka taky jí trávu, přidala se jedna žena plná entusiasmu. Moje taky! napsal někdo další. Všichni se shodli na tom, že plot je řešením prevence zvířecího umírání.
Všimněte si, že místem pro tento velkolepý projekt měla být Afrika. Nikdo se nezmínil o severoamerické prérii, kde byli masožravci i býložravci vyhubeni a nahrazeni jednoletými obilninami, ke kterým se vegetariáni přimykají. K tomu se však vrátíme ve třetí kapitole.
Věděla jsem dost na to, abych poznala, že jde o šílenost. Jenomže nikdo na celém internetovém fóru na předloženém schématu neviděl nic špatného. Takže, za předpokladu že mnoho čtenářů nemá dost znalostí na to, aby posoudili tento plán, pokusím se vás vyvést z omylu.
Masožravci se nemohou živit celulózou. Občas sice pojídají trávu, ale jen z léčebných a očistných důvodů, aby si vyčistili trávicí trakt od parazitů. Naproti tomu přežvýkavci jsou vyvinutí tak, že se trávou živit mohou. Mají bachor (lat. rumen, odtud název podřádu Ruminantia – přežvýkaví), což je první z řady žaludků, který slouží jako trávicí nádrž. Uvnitř kravského nebo zebřího trávicího ústrojí se děje to, že bakterie stráví trávu a zvíře potom stráví bakterie.
Lvi, hyeny a lidé nemají trávicí systém přežvýkavců. K trávení masa jsme uzpůsobení doslova od zubů po rektum. Nemáme žádný mechanismus k trávení celulózy.
To znamená, že na té straně plotu, kde jsou masožravci, nastane hladovění. Některá zvířata přežijí déle než jiná a skončí svůj pobyt na tomto světě jako kanibalové. Mrchožrouti budou mít velkou hostinu, která ovšem také skončí vyhladověním v okamžiku, když jsou všechny kosti obrány. A protože zde nejsou žádní býložravci, kteří by spásali trávu, země se promění v pustinu.
Proč? Protože bez býložravců, kteří neustále regulují výšku porostu, rostliny vzrostou příliš a zastíní si tak bod bazálního růstu u země. V málo vlhkém prostředí, jakým je Serengeti, je rozkládání spíš fyzické (zvětrávání) a chemické (oxidace), než bakteriální nebo biologické, jako je tomu ve vlhčích prostředích. Přežvýkavci zde v podstatě zastávají většinu biologických funkcí půdy tím, že tráví celulózu a vylučují opět upotřebitelné živiny ve formě trusu a moči.
Bez přežvýkavců se rostlinná hmota nahromadí, omezí se růst a rostliny začnou odumírat. Poté je obnažená zemina vystavená větru, slunci a dešti, minerály jsou odplaveny, struktura půdy je zničena. Při našem pokusu ochránit zvířata, jsme zabili úplně všechno.
Na druhé straně plotu, se pakoně a další býložravci budou množit stejně efektivně jako vždy. Jenomže bez regulace jejich počtu, kterou provádějí masožraví predátoři, dojde k tomu, že bude více zvířat než trávy. Zvířata spasou všechnu trávu až ke kořenům, pojdou hlady a zbude po nich vážně poničená krajina.
Poučení je zde zřejmé a natolik zásadní, že by z něj mohlo vzniknout nové náboženství: potřeba jíst je stejně důležitá jako potřeba být snězený. Býložravci potřebují denní přísun celulózy a současně tráva potřebuje zvířata, jejich trus obsahující dusík, minerály a bakterie. Potřebuje být spásána a potřebuje zdroje uložené v tělech zvířat a uvolňované rozkládáním, když zvířata zemřou.
Tráva a býložravci se navzájem potřebují stejně, jako se potřebují predátoři a kořist. Nejsou to jednostranné vztahy, nejde o systém dominance a subordinace. Tím, že jeden druhého pojídáme, se nevykořisťujeme, pouze plníme své funkce.
To byla má poslední návštěva veganského diskusního fóra. Tehdy jsem si uvědomila, že lidé tak hluboce ignorují přirozenost života, se svým minerálním cyklem a výměnou uhlíku, zachováváním rovnováhy a prastarým koloběhem produkce, spotřeby a rozkladu, že mě rozhodně nemohou vést nebo účinně rozhodovat o udržitelné lidské kultuře. Tím, že se odvracejí od vědění, že smrt je součástí každé bytosti od bakterií po medvědy grizzly, nikdy nebudou moci uhasit citovou a duchovní žízeň, která mě od přijetí tohoto vědění také sužuje. Možná je tato kniha také mým pokusem se tohoto pocitu zbavit.
*
K napsání této knihy mám také jiné důvody. Jedním z nich je únava. Unavuje mě pořád dokola vést tu samou diskusi, zvláště když nepatří k nejsnadnějším. Vegetariáni umí zkrátit svůj program do krátkých úderných hlášek – maso je vražda – a přímočarých řešení, jako třeba to o šestnácti librách obilných zrn. Asi bych také mohla vytvořit takové slogany – Monokultura je vražda? Pochod milionu mikrobů? – jenomže ty širší veřejnosti nejsou srozumitelné širší veřejnosti. Musím vždy začít od začátku, od prvních proteinů organizovaných do životních forem, přecházím k fotosyntéze, rostlinám, zvířatům, bakteriím, půdě a nakonec k zemědělství. Tohle vyprávění nazývám „Mikrobi, Mrva a Monokultura“ a potřebuji asi třicet minut na výklad o těch nejzákladnějších mechanismech života. Jistě, jsou to informace – hmotné, citové duchovní – které bychom měli znát už od dětství. Jenomže kdo by nás to učil? A není všechno, co je na naší kultuře špatné, obsaženo právě v této otázce?
Není to však pouze množství informací, které diskusi ztěžuje. Druhá strana často odmítá poslouchat a odpor může být extrémní. „Vegetarián“ není jen tím, co jí, nebo v co věří. Je tím, kým je, a je to totalizující identita. Jestliže prezentuji úplnější obraz potravinové politiky, nezpochybňuji jen filozofii a sadu stravovacích návyků. Ohrožuji tím samotný smysl vegetariánství. Většina z vás bude reagovat obranářsky a naštvaně. Ještě než jsem pořádně začala pracovat na této knize, přišel mi nenávistný mail. Ne, děkuji, další už nechci.
Tuto knihu taky píši jako varovný příběh. Vegetariánská dieta – zvláště její nízkotučná verze, zejména veganská – není dostatečně výživná z hlediska dlouhodobé životosprávy a zdraví lidského organismu. Krátce řečeno, ublíží vám. Vím to. V prvních dvou letech mého veganství se mi zhoršilo zdraví, a to katastrofálně. Vyvinulo se u mě degenerativní onemocnění kloubů, jehož následky si ponesu do konce života. Začalo to jednou na jaře jako divná, tupá bolest hluboko v místech, o kterých jsem netušila, že je mohu vnímat. Na konci léta jsem si připadala jako se šrapnelem v páteři.
Následovaly roky neustále se zvětšující bolesti a frustrujících návštěv lékařských ordinací. Trvalo patnáct let, než byla místo nevěřícného kroucení hlavami stanovena diagnóza. Náctiletým lidem se páteř zpravidla nerozpadá, takže bez ohledu na mé přesné popisy symptomů žádného lékaře nenapadlo, že jde o degenerativní onemocnění meziobratlových plotének. Nyní mám důkazy a tím i uznání. Moje páteř vypadá jako po autonehodě. Z nutričního hlediska to vlastně nehoda byla.
V šestém týdnu veganské diety jsem poprvé zažila hypoglykemii, ale o co přesně jde, jsem se dozvěděla až po osmnácti letech, kdy už dávno byla běžnou součástí mého života. Po třech měsících jsem přestala menstruovat, což mělo být jasné znamení, že veganství není dobrý nápad. Objevila se také celková fyzická vyčerpanost, která se postupně zhoršovala, společně se všudypřítomným nachlazením. Měla jsem tak suchou pokožku, že se odlupovala a v zimě mě svědila tak moc, že jsem se v noci budila ze spaní. Ve dvaceti čtyřech letech se u mě vyvinula gastroparéza, kterou se ovšem podařilo diagnostikovat a léčit až když mi bylo třicet osm a vyhledala jsem lékaře, který se specializoval na přestávající vegany. Bylo to čtrnáct let neustálých žaludečních nevolností a ani dnes už po páté hodině odpoledne nemohu nic sníst.
Zažívala jsem také úzkostlivé a depresivní stavy. Pocházím z uznávané pokrevní linie depresivních alkoholiků, takže jsem nepodědila zrovna ty nejlepší geny, pokud jde o duševní zdraví. Špatná výživa byla tím posledním, co jsem potřebovala. Veganství nebylo jedinou příčinou mých depresí, ale výrazně k nim přispívalo. Svět byl po celá ta léta jen bezvýznamnou nekonečně jednotvárnou šedou hmotou, kterou občas narušilo náhlé zděšení. Pravidelně jsem upadala do bezradnosti. Když jsem hledala klíče od domu a nemohla je najít, složila jsem se na podlahu v obývacím pokoji a zírala jsem na okraj Prázdnoty. Jak můžu takhle žít? A proč vůbec chci? Klíče byly ztracené, já také a celý svět jakbysmet. Všechno bylo nesmyslné, prázdné a odporné. Věděla jsem, že je ten stav je iracionální, ale nemohla jsem nic dělat, dokud sám zase neskončil. Teď už vím proč. Serotonin je tvořen aminokyselinou zvanou tryptofan. Jakkoliv velké množství tryptofanu je vám k ničemu bez nasycených tuků, které jsou nutné k tomu, aby vaše neurotransmitery vůbec fungovaly. Všechny ty emocionální kolapsy po celá léta nebyly způsobeny osobním selháním; byly biochemické, způsobené samy o sobě.
Není nic nudnějšího než číst o cizích zdravotních problémech. Proto už budu stručná. Moje páteř se mi už nevrátí. Ale dieta složená z živočišných produktů částečně napravila škody a ulevila od bolesti. Mé inzulinové receptory jsou vyřazeny z provozu, ale proteiny a tuky pomáhají udržovat stabilní hladinu krevního cukru. Už pět let mám pravidelný ženský cyklus, ale počítám, že pokud dostanu rakovinu reprodukčních orgánů, může za to sója. Můj žaludek už je celkem v pořádku, i když to není nic extra a musím si ke každému jídlu dávat betain hydrochlorid. Mimo to už netrpím depresemi a jsem vděčná za každý den. Jenom nachlazení a vyčerpanost pořád trvají. V některých dnech mě jenom dýchání stojí víc sil, než kolik vůbec mám.
Vy to na sobě zkoušet nemusíte. Můžete se poučit z mých chyb. Všichni mí přátelé z mládí byli radikální, čestní a vášniví. Vegetariánství byla jasná volba a veganství ta nejsprávnější cesta. Všichni, kteří byli vegany dlouhodobě, skončili nemocní a poškození. Jestliže zpochybňuji váš životní styl a identitu, můžete při čtení této knihy cítit zmatek, strach a hněv. Dejte však na má slova: vy nechcete dopadnout jako já. Prosím, abyste si tuto knihu přečetli a prozkoumali zdroje v dodatku. Prosím vás o to, zvláště pokud máte děti, nebo je chcete mít. Prosím vás o to.
*
Kuřáci vám povědí, že neexistuje nic jako ex-kuřák. Nutkání zpochybňovat dobré zprávy se zdá volně plynout s dosahováním spásy, nebo v jejich případě spíše kyslíku. Snažila jsem se vyvarovat tónu morální nadřazenosti a zaměřit se na to, co jsem si stanovila. Doufám, že se mi to podařilo. Koneckonců, nechci mít pravdu, ale pomáhat. Zvláště při pomyšlení na všechno, co je dnes v sázce. Základní hodnoty, o kterých vegetariáni tvrdí, že je ctí – spravedlnost, soucit, udržitelnost – jsou jediné hodnoty, které mohou vytvořit svět spolupráce a nikoliv dominance; svět, ve kterém lidé přistupují ke každé bytosti – skále, dešťové kapce, všem našim srstnatým a opeřeným sourozencům – s pokorou, bázní a úctou; jediný svět, který má šanci přežít týrání nazývané civilizace. V naději, že je takový svět možný, vám nabízím tuto knihu.